CZ - rozhovor s Jiřím Ptáčkem

Magazin Milk&Honey (str.11), České Budějovice,11 2015

K zařazení našeho rozhovoru do tohoto čísla Milk&Honey mě vedla zpráva, že jsi se stal laureátem Jan Naaijkens Prize. Co je to za cenu a komu je určena?

Jan Naaijkens Prize je udělována mladým umělcům v Holandsku, přesněji v Severním Brabantsku.

Za co jsi jí dostal?

Dostal jsem ji za dílo Pure Potentiality vystavené ve finále v galerii Kunstpodium T v Tilburgu.

Nebuď tak skoupý na slovo. Co je to za dílo?

Výchozí byla idea práce s prostorem galerie v jiném smyslu než jako s kontejnerem na umělecká díla. Do hry jsem chtěl dostat nové faktory. Jednalo se o sochařskou situaci - pracovní prostředí, kde nebylo zřejmé, jestli se v prostoru něco odehrálo nebo odehraje. Tedy určité mezičasí mezi dvěma dějstvími. Více než o ilustraci tohoto přístupu mi šlo o stav čistého potenciálu, který měl divák možnost na výstavě zakusit. Název díla divákovi naznačoval, jak k dílu přistupovat.

Tvoje loňská diplomová práce sestávala z jednoduché kovové konstrukce na nezastavěné parcele u českobudějovického Prioru. Připomínala luxusněji provedené oplocení, patrně i docela přehlédnutelné. Co tě zaujalo na zatravněném plácku vedle parkoviště? Měl být jeho „zábor“ nějakou zprávou pro kolemjdoucí?

Máš pravdu, část mojí diplomové práce s názvem Pasivní pracovník - Jambické čtyřverší byla legálně umístěná v proluce za budovou Pedagogické fakulty Jihočeské Univerzity, mezi parkovištěm a obchodním domem Prior. Abych ale mohl odpovědět na tvojí otázku, musím nejdříve nastínit, o čem moje diplomová práce byla. Spíše než o proklamaci se jednalo o vrstevnaté dílo, které vybízelo k paralelnímu způsobu čtení. V rámci diplomové práce jsem se soustředil na místa, která se nacházejí v centru měst a na okraji našeho vnímání, mnohdy nedostupná nebo nefungující. A jedno takové jsem nakonec našel ve městě, kde jsem vyrůstal. Během jednoho měsíce, kdy zde byl Pasivní pracovník umístěn, proběhlo odhalení a komentovaná prohlídka. Objekt byl také vyfotografován pro Jihočeské listy. Nejsem si ale jistý, jestli snímek publikovaly. Dále jsem o prostoru obecně a konkrétně uspořádal prezentaci na FF JU. Po uplynutí jednoho měsíce byla konstrukce převezena do pražské MeetFactory na kolektivní výstavu Cesta kurátorky Kariny Kottové. Během té doby jsme uspořádali jednodenní výlet do Českých Budějovic, abychom navštívili mimo jiné přerostlý čtverec trávy na místě, kde původně stál můj železný objekt. Poslední akcí, kterou bych chtěl zmínit, bylo užití objektu jako kulisy v divadelní hře Ukrajina, jejíž závěrečná scéna se odehrávala ve výstavním prostoru MeetFactory. Teď už by čtenář mohl mít představu, co mi šlo: o jakýsi kontejner, ve kterém se koncentruje přenesené původní místo, a který vytváří platformu generující a odrážející další vztahy.

V minulosti jsi se několikrát věnoval již existujícím sochařským pomníkům. Například Ticho pro Jiráska byl návrhem domku, který by obklopil spisovatelův pomník při frekventované křižovatce u Tančícího domu. Před pomník Josefa Mánesa u pražského Rudolfina jsi zase postavil kovovou konstrukci, která vypadala jako vysoký malířský stojan. Proč tě staré pomníky přitahují a co k nim chceš podotknout?

Prvotní myšlenka byla celkem obyčejná. Chtěl jsem sám pro sebe uchopit místa, kde se monumenty nacházejí. Ale když jsem se o to pokusil, vyvstalo daleko více otázek než odpovědí. Uvědomil jsem si také, že mě nezajímá „restaurování“ pomníků v jejich původním určení, ale to, v jakém režimu mohou fungovat dnes, případně, jestli je možné jejich vnitřní význam transformovat bez odstranění jejich fyzické formy.

Protože jsem v předchozí otázce zmínil jednu uskutečněnou a jednu navrženou intervenci, tak mě zajímá, jestli návrh na papíře považuješ pouze za podklad k realizaci, nebo za autonomním dílo, v němž jde o koncept ideového návrhu.

Každý z těchto návrhů považuji za autonomní dílo. Ve výsledku nehraje žádnou roli, jestli jsou to kovové trubky v prostoru nebo technický nárys. Záleží pouze na kontextu prezentace.

Během letošní Galerijní noci v Českých Budějovicích jsi v Měsíci ve dne uspořádal dílnu pro starší děti zaměřenou na monumenty městského prostoru. Co se podle tvého názoru dá (nebo má) mladým lidem o veřejném prostoru povědět?

Myslím, že daleko důležitější bylo poslouchat, co si mladí lidé sami myslí. Já jsem v dílně fungoval spíše jako mediátor mezi účastníky a tématy, které mě samotného zajímají, tedy sochy a prostor, kde se nacházejí. O veřejném prostoru jsem se snažil komunikovat v tom smyslu, že se jedná o sdílený prostor, který lze vyplnit společnými aktivitami. Neustále je totiž potřeba osahávat jeho limity. Může to znít jako klišé, ale pokud o tom pouze nemluvíš, tak není.

Jak v tomto ohledu hodnotíš naši péči o veřejný prostor Českých Budějovic?

Na tuhle otázku jsem čekal. Odpověď by vydala na samostatný rozhovor. Pokud bych to ale měl nějak shrnout, myslím, že zde v poslední době vzniklo a dobře funguje několik smysluplných iniciativ. Na druhou stranu ne zcela šťastně fungují základní pravidla uspořádávání a dodržování výsledků veřejných soutěží. Což se za určitých okolností může stát. Jde ale o to poučit se z těchto chyb a neopakovat je pořád dokola. Nezávisle na této situaci si říkám, kdy nastane čas k uvažování o památníku zatím neznámým lidem z Českých Budějovic, kteří se významným způsobem podíleli na pomoci uprchlíkům ze Sýrie.

Letos jsi strávil delší dobu v Paříži prací pro jednu velkou komerční galerii. Jaká to byla zkušenost? V čem se odlišovala od toho, co můžeme zažít u nás?

Hned v úvodu musím upřesnit, že jsem nepracoval pro nijak velkou galerii. Galerie Jocelyn Wolff, kde jsem měl možnost být šest měsíců na pracovní stáži, zaměstnává čtyři a půl člověka, plus jednoho, většinou neplaceného stážistu. Samotná galerie spolu s kanceláří má okolo sta čtverečních metrů. V porovnání s jinými galeriemi, například s takovou Galerií Perrotin, se tedy jedná spíš o malou galerii. K tomu směřuje i odpověď na tvoji otázku. Mimořádná je pozice, kterou si galerista Jocelyn Wolff vydobyl v Paříži za dvanáct let systematické práce. Takže nadšení a dlouhodobý plán spolu s jasnou politikou ze strany institucí, stejně jako oboustranná důvěra a respekt mezi institucemi a umělci. A přestože se jedná o nekomerční galerie, tak v Českých Budějovicích tuto funkci skvěle zastupují Dům umění a od loňska nová energie Galerie Měsíc ve dne s Jakubem Albínem v čele.